Nina Pixel: “Nechtějme se někomu podobat..."

Jak dlouho se znáte? Kde a kdy jste se seznámili, nebo kdy jste pocítili, že jste si hudebně blízko?

Unclean: Ninu jsem zaregistroval poprvé na Flédě, na jedné z prvních akcí Hertzu kolem roku 2012. Hrála pozdě, na parketu spousta lidí, a já si uvědomil, že to, co hraje, jsem uz hrozně dlouho neslyšel. Nekompromisní techno, staré i nové tracky, bavilo mě to... Potom jsme se potkali ještě několikrat na různých akcích v Brně. Doteď si vzpomínám, když mě dostala trackem od Antti Rannisto, což je finský minimal techno producent. Do té doby jsem si myslel, že ho tady nikdo jiný nezná a rozhodně bych jeho tracky nečekal v setu. To na mě zapůsobilo. :) Potom jsme se potkávali na berlínském Atonalu - tam byl asi největší prostor se trochu více pobavit o hudbě a estetice okolo techna.

Nina: Myslela jsem, že se známe déle. Zjevně tedy ne tak dlouho, jak se mi zdá. Řekla bych, že už to je alespoň pět let, a přitom to je jen o něco déle než dva roky. Čas plyne relativně. Od té doby, co jsme se s Filipem viděli poprvé, se v mém životě hnuly ledy dost intenzivně, takže jsem za ty dva roky stihla zažít tolik, co by se vešlo do pěti. Život v Brně velmi rychle vyselektoval hudebně si blízké existence. Potkávali jsme se na stejných akcích a pravidelně jsme si nechtěně vykrádali selekci. :) Tak jsme zjistili, že se naše playlisty podobají, stejně jako pohled na svět a scénu...

Čím jste si hudebně coby DJs prošli? Odkdy to bylo techno?

Nina: Začínala jsem s electro veselejšími věcmi, chvíli mě držely nějaké taneční vypékačky, ale rychle jsem se vzpamatovala. Jednou jsem nahrála set, jen tak podle sebe, a ne podle toho, co jsem si myslela, že lidi chtějí slyšet v tanečním rauši. A ukázalo se, že na světě bylo víc takových lidí, kteří to chtěli poslouchat, tak jsem otevřela duši a filtry pro techno.

Unclean: Začínal jsem jako DJ už kolem roku 1999 v mém rodném městě. Pořádal jsem tehdy s kamarádem první techno párty. Ze začátku jen jako pouštěč MP3 z počítače, posléze jsme si vybavili garáž gramofony a začali jsme objednávat desky. Byl jsem tehdy hodně striktní, pouštěl jsem hard techno z Birminghamu a moc neřešil, co si o tom kdo myslí. Bavilo mě experimentovat, pouštět plochy z B stran vinylu do techna, zpomalovat nebo zrychlovat desky v průběhu setu... Po pár letech mě ale celá scéna začala nudit, z Německa se přiřítil minimal house a na většině akcí se hrával šablonovitý clicks´n´cuts. Cítil jsem, že ten původní raw techno duch z klubu nějak vyvanul. Přestal jsem úplně poslouchat taneční hudbu. Místo toho jsem si koupil první laptop a úplně se zbláznil do minimalistické experimentální hudby, co vycházela pod hlavičkou Raster Noton. Techno jsem znovu objevil tak před třemi lety. Začal jsem poslouchat Basic Channel, dubtechno začalo být hodně v kurzu, a mně to připadalo jako skvělý můstek od ambientu k technu. Potom jsem si našel nové producenty a labely, techno bylo najednou všude. Zase mě baví objevovat nové a prozkoumávat staré.

Jaké další žánry máte rádi? Nebo nejen žánry, ale hudbu celkově... Nebo co třeba takové zvuky?

Unclean: Jsem hodně zatížený na striktní minimal ála ELEH. Tracky, co jsou spíše jen sinusové zvuky, kde jediná změna v průběhu je fáze mezi nimi. Mam rád právě spíše ty zvuky, ne žánry...

Nina: Většinou to nazývám techno celé, nebo je to jednodušší, ale v tom, co mám ráda, se skrývá hodně ambientu, dark wave, industrialu, klasické hudby, a různé hybridy. Mám ráda zvuky. Když má cokoli dobrý zvuk, tak mám z toho radost. Klidně i semafor, když má dobrý rytmus. Nebo na záchodě v jedné brněnské restauraci mají skvělou ventilaci. Neskutečný zvuk! Ale musíte na dámský... Zvuky okolního světa jsou stejně nejkrásnější. Proto mám ráda organické techno. Víc než to strojově rovné. Subtext mě umí poslat do jiných myšlenkových rozměrů. Kdysi jsem si užívala Raster-Noton, teď už mě to tolik neoslovuje.

Co jste poslouchali jako malí?

Nina: Pamatuji si, že jsem v kuchyni trsala na kazetu "Let´s Dance", asi to byl David. Ale rodiče mají rádi Abbu, dechovku a jazz, takže si myslím, že mě dětství až tak moc neovlivnilo. Když jsem byla v pubertě, tak jsem začala poslouchat Tokyho a Milosa, to byla asi moje první vážná elektronika.

Unclean: To asi není úplně podstatné. Můj otec hrával v kapele na basu, poslouchal Pink Floyd a Beatles. Já jsem si velmi brzy uvědomil, že tímto směrem nepůjdu.

Kdybyste měli zvuk toho druhého připodobnit k nějaké barvě, jaká by to byla?

Unclean: Mně její zvuk asi žádnou barvu neasociuje. (Nejoblíbenější barva Niny je bílá, pozn. aut.).

Nina: Všechny odstíny šedé (to má být vtip, jako že je taková sexy a podmanivá) až po tmavěmodrou na konci s takovou hlubokou sytou tmavěmodrou. (Uncleanova nejoblíbenejší barva je tmavěmodrá a černá, pozn. aut.).

Jak dlouho připravujete své sety? Reagujete i na momentální atmosféru?

Nina: U mě je to dlouhodobý proces. Má různé fáze. Nosím tu kterou akci v hlavě, a vymýšlím, jaký příběh bych chtěla vyprávět. Čím je akce zajímavější, tím déle mi to trvá. Ale v zásadě poslouchám, co se dá, chodím s ušima dokořán a zapisuji si, posílám sama sobě mejly s linky. Někdy narazím na zlatou žílu inspirace, a pak už se to nedá zastavit. A pak to celé znovu překopu, sednu si k tomu, a vybírám správné zvuky a představuji si, jak by to mělo znít a vypadat. Jak se to má dál vyvíjet, a pak ty prvky hledám v trackách, co jsem nahromadila. Pak je musím správně seřadit a najít pasáže, které potřebuji. Na dvouhodinový set použiji většinou okolo 80ti tracků, takže je to celkem dost práce. Pak to musím vyzkoušet, jestli to sedí, ale většinou už není tolik času, takže je tam velká dávka improvizace a víry, že jsem se nesekla. Nejhorší je, že každý den se mi zdá lepší něco jiného, a nechápu, jak jsem mohla vybrat zrovna takové skladby. Nejlepší tedy je moc to nenatahovat. Na momentální atmosféru reaguji vnitřně, a občas se bojím, jestli mě pozvali na správnou akci, protože pak svůj set už neměním. :)

Unclean: Sety promýšlím dlouho dopředu. Nevím ještě, co budu hrát, ale vím, jak to bude znít. Snažím se zjistit informace o prostoru, do kterého jdu hrát, jací jsou další učinkující, a jestli je to akce taneční, nebo spíš poslechová. Přípravě věnuju několik dní až týden. Mam rád v setu příběh, snažím se ho vystavět, a dávám si záležet na souvislostech mezi jednotlivými tracky. Tím pádem se mi těžko reaguje na momentalní atmosféru, i když čas od času mě baví improvizovat a nedržet se striktně linky, kterou jsem si připravil.



Stalo se vám někdy, že by posluchači nebo diváci nebyli schopni pobrat to, co hrajete?

Unclean: Stává se mi často, že někoho svým hraním rozčílím...

Nina: Ano, mockrát. Jsem zvyklá, že hraju pro menšinové publikum, ale o to víc si ho vážím. Když to nepobrali, tak odešli. Nedávno mě v Berlíně pozvali hrát na akci, kde to nejenže nepobrali oni, ale ani já a musela jsem to zabalit a odejít v polovině setu. Byla jsem na blbém místě, kde asi nikdo kromě mých přátel, kteří mě znali, neměli pro takovou hudbu pochopení. Nemilosrdně dychtiví po zábavě a veselých tónech mě bombardovali s požadavky o něco tanečnějšího. Cítila jsem se znásilněná a nepotřebná na tomto světě. Mám teď strach hrát na akcích. :) Zítra budu na jedné hrát a doufám, že se to nebude opakovat...

Nino, čím tě Berlín přilákal? Chtěla bys bydlet ještě někde jinde?

Nina: Sedla jsem Berlínu na jeho technomed smíšený se sladkým životem plným posedávání, dobrého jídla, milých lidí, širokých ulic, špíny, umělé nebo reálné nostalgie po zlatejch devadesátkách, neskutečných věčírků všude a furt, cyklistických stezek, parků a svobody. Když jsem jsem byla v Berlíně poprvé, cítila jsem, že bych tu mohla žít. Někdy v budoucnu. Splynula jsem s městem tak rychle a přirorozeně, že ani nevím, odkdy to datovat. Při sledování každého dokumentu o Berlíně, o devadesátkách, punku, klubech, začátcích techna a svobody, při každém filmu se starými záběry ze života Berlína mě píchalo u srdce, a zvýšil se mi tlak. Všechno to ve mně vyvolávalo takovou zvláštní nostalgii a neklid, i když jsem to nezažila. Cítila jsem pochopení a radost. Možná jsem tu žila v paralelním vesmíru, a jen jsem se vrátila domů. Nedokážu si zatím představit, že bych žila jinde. I když je Berlín už jiný, než když jsem tam přišla. Je takový, jaký ho chceme vidět. Vlastně nemá jednu reálnou tvář, a to je na něm pěkné a matoucí zároveň.

Filipe, jak vidíš současnou techno scénu v Brně?

V Brně se situace stále vyvíjí a každou chvíli proměňuje. Nedá se říct, že bych byl se situací spokojený, ale myslím, že jsou tady stále schopní lidé a zajímavé akce. Kluby se sice více uzavřely, už tolik neexperimentují a sází spíše na jistoty a akce, které jim zaručí výdělek.

Co si myslíte o prostředí a rozvoji elektronické hudby v ČR? Chybí jí něco?

Unclean: Chybí jí osobnosti. Myslím ale, že už je situace lepší, než před lety.

Nina: Myslím, že jí chybí finance, čas a nadhled. Mám pocit, že berlínský vzduch velmi ovlivňuje český vkus. To není špatně, ale není to ta jediná cesta. Nechtějme se někomu podobat. Jinak budeme jen nepodařené kopie něčeho, co možná ani neexistuje.

Jak vnímáte u DJů i DJingu jako řemesla změny související s přechodem na digital?

Nina: Pro mě je digital nástroj. Učím se doma hrát "postaru" (rozuměj gramce), ale jen tak pro sebe. Je to ale úplně něco jiného, než jak to běžně dělám. Na můj způsob hraní mi gramce nemůžou dát to, co potřebuji. Jsem zvyklá hledat vinylové podklady a nadšeně za ně utrácím výplatu, ale spíše se ubírám digitálním směrem. Ableton a Traktor mi nabízí nástroje na zpracování zvuků a přetavení do podoby, kterou chci. Nerada jsem otrokem jakýchkoli hranic a mantinelů. Bylo by hloupé, abychom v tak svobodném umění, jako je hudba, přemýšleli s hranicemi a klapkami na očích. Nástroje třeba používat!

Unclean: Moc to neřeším. Pro mě není důležité, z čeho kdo hraje, dokud mě to, co slyším, baví. Sám jsem si prošel různými způsoby sebeprezentace.

Baví vás hrát si i sám doma pro sebe?

Unclean: Pro sebe doma moc nehrávám. Občas nahraju set pro nějakou přiležitost, ale většinou hudbu doma moc neposlouchám. Aspoň ne v takové míře jako dřív.

Nina: Ne moc. Dělám to utilitárně. Učím se na nástroje.

Jakou roli podle vás hrají ve sféře elektronické hudby drogy?

Nina: Jako dezert, nebo večeře, nebo berlička, inspirace, omámení, zábava, povzbuzení, radost, útěk, záplata. Užívají je jak konzumenti hudby, tak její producenti. U konzumentů je to jednodušší. Když ale chcete smysluplně vytvářet, přijde čas, kdy drogy nemohou mít v tomto procesu místo. Brzdí tvořivost, kterou na začátku podporovaly. I v elektronické hudbě je potřeba makat, a to se s drogami nedá. V Berlíně je drog hodně. Všude. Byly a budou. Je to věc osobní, kdo s nimi jak nakládá. Ale v zásadě si myslím, že nepřinesou nic nové. Je potřeba ten moment vycítit.

Unclean: Drogy tady byly před elektronickou hudbou, budou tady i po ní. Myslím, že tam žádná významnější spojitost není. Lidé se baví různými způsoby a drogy jsou jen jedním z nich...

Jak myslíte, že bude vypadat elektronická hudba za 20 let?

Unclean: V poslední době vidím více modulárních systémů. Myslím, že tímto směrem by mohl jít vývoj dál. Ale těžko říct, elektronickou hudbu sleduji přes patnáct let, a za tu dobu se toho změnilo hodně. Netroufám si předvídat, kam se posune za dalších patnáct nebo dvacet let...

Nina: Stejně. Náš vkus se až tak moc nemění. V klubech se přece stále hrají ty samé věci pořád dokola, třeba i dvacet let staré. Ale byla bych ráda, kdyby byla více otevřená vědě. Více inspirovaná technikou, biologií, neurologií, fyzikou... A nebo to bude návrat do lesa a ke kmenům. Přála bych si, aby vykradla sama sebe, aby neměla hranice, a aby všichni její tvůrci neměli hranice v hlavě a srdci. A doufám, že stále budeme mít mašinky, krabičky a obvody. Mají duši.

Ptala se Audrey Horne v květnu 2015.

foto: archiv

Nina Pixel a Unclean se představí v pátek 29. května na párty Duna v Café Neustadt.

Unclean:

https://soundcloud.com/strangelet/luna

https://www.mixcloud.com/uncleclean/unclean-4-lesni-party/

Nina Pixel:

https://www.mixcloud.com/altershapes_mixes/shaper_02-by-nina-pixel/

https://www.mixcloud.com/ninapixel/aeon/

https://soundcloud.com/omghertz/82h